"Podzimní" kopce

Text: Poli,      Foto: Zdé Vé

I když Českem zrovna zmítá povolební kocovina, naštěstí jsou místa, kam politika nedosáhne. A z jednoho takového je tenhle fotoreport.

V listopadu jsme s bratry v krosně Zdenálem a Pavlem u oběda vyhodnotili, že bysme zas po čase mohli někam vypadnout. Do hor. Co třeba rakouských? Domluva byla jednoduchá. Chvíle hledání na natreku.cz a máme vybráno. Dva dny, Eisenerzské Alpy, výstup na horu Zeiritzkampel. Celkem 18 km (převážně po hřebenech), převýšení 1700 m. Jeden bere auto, druhý stan, třetí vařič. Hotovo, na 2 dny není co víc řešit. Teda mohlo být. Jo, mohli jsme se podívat, že tam v týdnu nakydalo o trochu víc sněhu, než jsme mysleli a mohli jsme si proto vzít sněžnice. Ale to by zas nebyla taková sranda, že. 

Z Brna vyrážíme v 6 ráno. Do startovacího bodu (vesnice Radmer an der Hasel) je to 350 km, 4 hodiny cesty bez potřeby rakouské známky. Ideal. Cesta kolem Dunaje je fakt hezká a odsejpá, určitě doporučuju jako alternativu k dálnici při cestě do severního a středního Rakouska. V 10 už se převlékáme na místě a za chvíli vyrážíme vhůru po turistické cestě č. 667. Nejdříve musíme vystoupat přes les, kde se střídá mírnej poprašek s mokrou hlínou a pak, cca po 1,5 hodině stoupání začíná to pravý dobrodrůžo. Přicházíme k obrovskému polomu, který je dle mapy přímo v naší cestě. Teda aspoň tady někde byla. Pod stromy a pod sněhem. Přes mlhu nevidíme konec, a tak pouze odhadujem, kudy by to mohlo být nejlepší nahoru.

Tahle překážková dráha nás stojí spoustu času a sil. Když po 2 hodinách nakonec vystoupáme na louku, sněhu už je po kolena a místo slíbených výhledů vidime jen mlhu. Cesta nikde, takže pokračujeme dle GPS a mapy stažené v mobilu.

Přicházíme k jediné a zamčené chatě na okruhu, díky které konečně nacházíme naši cestu (kterou ale stejně za pár metrů ztrácíme, protože zjišťujeme, že místní značení není se sněhem vidět).

Nabíráme vodu a pokračujeme dál.

Střídáme se v prošlápání cesty a místy se už propadáme po pás. Vzhledem k naší "rychlosti" chůze je nám jasný, že plánovaný okruh nestihneme. Slunce zapadá chvíli po čtvrté, takže už pomalu vyhlížíme místo, kde rozděláme stan. 

Nakonec nacházíme super místo v závětří. Oslavujeme, jak se po moravsku sluší a vybalujem stan.

Kvůli místu musíme batohy nechat venku, takže vybalujeme pouze jídlo k večeři, suché oblečení a vše ostatní míří do celty.

Se tmou rychle přituhuje, takže rychle najíst a kolem 6 už jsme všichni mrtví.

Ráno se na nás konečně usměje štěstí a mlha nikde. Koukáme, kde jsme si to vlastně ustlali.

Bohužel taky ale zjišťujeme, že dva máme mokro v botech, což je v téhle kose nic moc. Jenže ten vrchol, ten přece musíme dát, když už jsme tady! Takže kujeme plán. Věci necháme ve stanu, nahoru berem jen jednu krosnu s potřebnýma věcma a když to bude chtít kdokoli otočit, otáčíme se všichni. 

Cestu na hřeben si vybíráme tu nejprudší, ale alespoň nejkratší. Nejmíň kroků, nejmíňkrát se propadneš do sněhu. Na hřebenu je konečně sníh vyfoukanej, člověk se cítí, jako by najednou lítal.

 Už jen přeskočit pár šutrů a konečně, jsme tam!

Jo!

Cesta dolů už je mnohem větší sranda. Běžíš, skáčeš, kutálíš se. U stanu pak dáváme rychlej žvanec a vyrážíme stejnou cestou zpátky, abychom to stihli ideálně za světla k autu.

 Konečně jsme taky viděli všechny ty krásný výhledy, který nám včera kvůli mlze utekly.

U polomu zjišťujeme, že jsme si včera dali asi tu nejhorší možnou trasu. 

Když dorážíme k autu, bavíme se tím, že vlastně poslední lidský stopy jsme viděli asi kilometr od auta (už víme proč) a jedinej člověk, kterýho jsme za celou cestu potkali, byl prodavač v rakouským Lídlu.   

A o tom to celý je, občas vypadnout někam mimo to všechno, zkusit si jít za hranici svýho pohodlí a u toho si perfektně vyčistit hlavu. A pak ti dojde, že svůj život si vlastně utváříš jen ty sám a lidi, který máš kolem. A že nějací politici, ať už tam sedí kdokoli, ti tě stejně nespasí..

Díky Zdenálovi za super fotky a taky Vám všem, kdo jste to dočetli až sem.:)

Tak #utecodvsedniho !